Jiří Vondráček-Petr Rímský-Petr Kocman

Společný koncert výrazných autorských
a interpretačních osobnosti české hudby

Petr Rímský písničkář a kytarový mág

Jiří Vondráček skladatel, kytara, percusse, Marsyas

Petr Kocman skladatel, Greenhorns, Petr Kocman Band

Legenda o zrození...

Plakát Video 3,9MB Další fotky pro tisk a pořadatele zde

Možná jsem to trochu způsobil já. Hrál jsem před časem jako host v pořadu Věry Martinové a jednou mi u nich doma podávala kafe a povídá: „Hele, Péťo, ty bys moh s námi...“ Ani jsem ji nenechal domluvit a protože jsou to s Jardou Petráskem děsně fajn lidi, hned jsem vyhrknul: „...s vámi kamkoli...“ „... do poroty na Portu“, dopověděla Věra a já jsem zaúpěl: „...no že jsem nedržel hubu!“ A už jsem tam byl. Měl jsem trochu pocit, že Portě něco málo taky dlužím a že bych měl nějak pomoct. Ukázalo se, že v porotoě jsou samí fajn kolegové a tak jsem se zase stal inventářem.

Jednou jsem měl svůj recitál, a šel jsem si odpoledne zodpovědně chvilku zdřímnout, což bylo nezodpovědné. Když jsem se totiž po hodince probral, měl jsem pocit, že nevím ani jak se jmenuji. Ještě za scénou jsem netušil, co tam vlastně budu dělat. Vyšla s toho krásná improvizace z několika postupně přizvanými kolegy a všichni se náramně bavili. Nebylo to standardně odehrané vytoupení, ale kouzlo nečekaného, někdy i nechtěného. A přitom zážitek pro diváky i pro nás. Tyto improvizace se záhy staly pravidlnými čísly programu Porty, ve kterém porota „starochů“ předvede, co umí, byť spolu nikdy nehráli. Trochu i proto, abychom před mlaďochy nebyli jen ti páprdové, co „kdysi..., možná..., prej..., bejvávali...“ A ono se to líbí. A nám taky.

Pan předseda poroty ctihodný a velelaskavý Jirka Vondráček, moudrý starší muž (starší než já, a to je co říct), si o jedné portovní noci začal jen tak sám pro sebe bubnovat na nějaký buben - tuším „Džembe“ tomu říkal. V tom rámusu jsem mu nerozuměl, protože záhy se přidal každý kolemjdoucí, kdož vlastnil nějaký bicí, hrkací či chřestící nástroj. Na mě zbyla jen bedna od zeleniny. Když nám došly rytmy a když nám došlo, že to chce změnu, došlo i na kytary a písničky. Přehráli jsme nejen skvělé kousky Marsyas či některé mé, ale hlavně řadu společně milovaných songů všeho druhu. A bylo nám dobře až do rána.

O měsíc později, když jsem dělal Letní kytarovou školu (taková má letitá libůstka viz www.skola.hitbox.cz), přizval jsem si jako pana profesora Petra Kocmana. Učil techniku „elektrické“ kytaristy. Byl nejen skvělým profesorem kytary, ale i kulečníku a dobré nálady. A protože elektrokytaristi se před touto školou snažili přeskočit ono hraní Daján, čundrpísní či čehokoli celistvého, na čem by se naučili základy doprovodu, nýbrž chtěli být hned sólisti, což nejde, večery patřili téměř výhradně nám dvěma. „Tak zahraj nějakou chlapáckou tesknici“, povídal pan profesor a hned hrál se mnou, jako bychom to spolu hráli odjakživa. A pak jsme si to zase vyměnili a taky nám bylo fajn. A to mám rád. Improvizaci zkušených.

A o improvizaci bude z podstatné části i naše společné hraní. Každý z nás je poněkud z jiného světa. Jirka Vondráček má za sebou nejen folkrockovou kariéru, ale pohybuje se i v popmusic, jeho songy zpívá kromě sestry Heleny a dcery Lucie i řada dalších zpěváků.

Petr Kocman říká, cituji: „Country je všechno, co se mi líbí“. A klidně do těch lidiček v kloboucích a kostkovaných košilích pere ZZ Top, které vystřídá skotskou lidovou baladou, ale ani dálky, půlnoční vlaky, pistole či whisky plnej džbán mu nejsou cizí. Ačkoli co se posledního týče, těžko mu věřit, když v životě neochutnal ani doušek ničeho alkoholického. Není abstinentem z přesvědčení, ale prostě mu v tom ten lih smrdí, jak říká.

A já? Někdo o mně říká, že jsem folkový písničkář, jiný zase, že jsem hodně bluesový či jazzový, pro třetího jsem spíš šansoniér. Pro ty, co to moc na kytaru neumějí, jsem prý jako Pako de Lucia. No nevím, pro něj samotného bych byl spíš pako. Já o sobě říkám, že jsem takový vypravěč při kytaře.
Každý máme jiné zkušenosti a nějak jinak „odžito“. A taky máme spoustou jiných závazků i zájmů, takže vidět nás bude trochu vzácnost. Možná i díky tomu jsme si velmi blízcí nejen ve vnímání muziky, ale i sebe navzájem, dobrých lidí a světa kolem nás. A umíme spolu i nádherně nesouhlasit. Přesvědčte se, prosím.
Petr Rímský